Údery a ještě něco k pravidlům

01 - KLASICKÉ DRŽENÍ 
Klasické držení je přirozené Evropanům. Dlaň svírá držátko, kolem něhož jsou obtočeny malík, prsteník a prostředník, zatímco ukazovák se opírá o kraj čepele na bekhendové straně pálky a palec jemně tlačí na forhendovou stranu čepele pálky. Při "forhendovém" držení se ukazovák posouvá více ke středu plochy čepele, čímž se zvyšuje přítlak na čepel při forhendových úderech, při hraní bekhendem je ale nutné buď přechytnout, nebo hrát v tomto nevýhodném držení. Obdobně "bekhendové" držení se vyznačuje posunem palce ke středu čepele, opět je citelně zvýšen přítlak při bekhendových úderech, ale zase při rychlé změně na forhend musí dojít k přechytnutí pálky, což při rychlých úderových výměnách znamená citelnou časovou prodlevu. Ideální je držet pálku klasicky, tedy stejně na forhendové i bekhendové údery, ale mnohdy i špičkoví světoví hráči při změnách úderů lehce nebo i více přechytávají.

02 - TUŽKOVÉ DRŽENÍ 
Tužkové držení je typické pro Asiaty, odpovídá jejich přirozenému způsobu jedení pomocí hůlek. Při tomto džení je držátko pálky sevřeno mezi palcem a ukazovákem, zbývající tři prsty se opírají a čepel pálky. Vysoce dominantní je hra forhendem, většinou se hraje jen jednou stranou pálky, jen vyjímečně oběma stranami, protože dochází při bekhendu k nepřirozenému překroucení předloktí.

03 - PODÁNÍ 
Míček leží v dlani nehrající ruky, která nesmí být sevřená, ruka s míčkem je za stolem, nad úrovní hrací plochy a to po celou dobu podání. Míček je vyhozen kolmo vzhůru (malé odchylky od kolmice jsou přípustné) nejméně 16cm vysoko, pak teprve může být udeřen pálkou, která musí být také po celou dobu podání nad úrovní hrací plochy stolu. S platností od 01. září 2002 musí být míček pro soupeře po celou dobu podání viditelný.

04 - LIFT 
Lift je útočný úder s nízkým stupněm horní rotace, hraný slabou až střední silou. Pohyb paže s pálkou směřuje zdola nahoru a mírně dopředu, míček je udeřen v tečně nad těžištěm a je mu udělena horní rotace. Lift je úder přípravný, používá se k příjmu podání s dolní rotací a také proti dalším úderům s dolní rotací (protažený základní přímý úder, klasické obranné údery). V moderním stolním tenisu se liftu používá podstatně méně než dříve, protože je často nahrazován topspinem, který je postavený na stejných základech, jen má větší stupeň horní rotace a hrává se větší silou. Lift se hraje do míčků při jejich sestupné dráze letu, ne však až pod úrovní hrací plochy stolu. Určit hranici mezi liftem a lehkým topspinem je někdy hodně obtížné.

05 - FLIP (PACIČKA) 
Specifickou variantou liftu je flip, kterému se slangově říká "pacička". Flipem rozumíme lift hraný do krátkých míčů nad stolem. Vzhledem k povaze tohoto úderu není možné udělat větší nápřah paže.Odklopená pálka se dostává pod míček a jemným pohybem předloktí a zpevněného zápěstí nahoru a vpřed a následným zaklopením úderu řeší tuto typickou herní situaci. I zde se upřednostňuje technické provedení úderu před silovým.

06 - TOPSPIN 
Topspin je hlavním úderem současné útočné hry. Vychází z liftu, liší se vyšším stupněm rotace a většinou i silou, docílenou prudším švihem paže s pálkou. Po dopadu na soupeřovu polovinu míček prudce odskakuje, a protože stupeň horní rotace bývá rozdílný, není jednoduché těmto úderům čelit bez znalosti zákonitostí (naklopení čepele pálky, síla protiúderu, správný moment provedení úderu…).

07 - DRAJV 
Drajv je útočný úder střední až velké síly, hraný obvykle dlouhým švihem paže, s malou horní rotací. Hodně důležité je zapojení celého těla do úderu za pomoci rotačních pohybů trupu a pánve. Hráč se do úderu položí a s menší fyzickou námahou docílí požadované síly úderu, čistoty provedení a přesného umístění. Styk pálky s míčkem je v nejvyšším bodě jeho dráhy letu po odskoku, chybné je propást tento moment a drajvovat do míčku v jeho sestupné dráze.

08 - ZÁVĚREČNÝ TVRDÝ ÚDER (SMEČ)
Na rozdíl od tenisu, kde je za smeč považován úder hraný nad hlavou, ve stolním tenisu se touto technikou zakončuje míč jen ojediněle. Do kategorie závěrečných úderů patří údery, jimiž je zakončována předcházející útočná akce výrazným zvýšením tvrdosti úderu, který by měl vést k zisku bodu.

09 - SLAJS 
Šlajs (z anglického "slice") je základním úderem klasické obrany. Obvykle je zahráván ze střední či vzdálené hrací zóny střední silou. Pohyb paže s pálkou je veden shora dolů a dopředu, při souběžném snižování těžiště těla hráče. Míček je udeřen pod svým těžištěm, je mu udělen střední stupeň dolní rotace. Podržením míčku na pálce se docílí velké jistoty úderu, slajsy bývají hrány těsně nad síťkou, nedávají soupeři šanci okamžitého tvrdého zakončení.

10 - ČOP 
Čop (z anglického "chop") je klasickým obranným úderem, při kterém je míčku udělen vysoký stupeň dolní rotace, čehož je docíleno prudkým krátkým švihem hrající paže a zejména zápěstí v uzlové fázi úderu. Čop mívá často vyšší dráhu letu míčku a po odskoku na soupeřově polovině stolu se zdá být vhodná situace pro použití tvrdého závěrečného úderu. Toto zdání je ale klamné. Pokud nedojde k výraznému povytažení míče útočníkem při nezbytné tvrdosti úderu, končí míč s oblibou v síti. Čop je účinný při vložení mezi slajsy pokud možno bez signalizace, téměř shodným pohybem paže s pálkou.

11 - NÁRAZ 
Náraz je klasickým obranným úderem, při němž je míčku udělena minimální téměř nulová dolní rotace. Obranář přitom vede paži s pálkou shodně jako při slajsu a těží právě z velké rozdílnosti dolních rotací. Útočník totiž velmi často ve snaze, aby míč neskončil v síti, ho vytáhne natolik, že skončí v autu. Náraz bývá mnohdy účinnější než čop již proto, že bývá méně postřehnutelný, snáze se dá zamaskovat.

12 - LOBOVÁ OBRANA 
Je jediným obranným úderem, při němž je míčku udělena horní rotace. Styk pálky s míčkem je až pod úrovní hrací plochy stolu nebo těsně nad ní, nejčastěji ve vzdálené hrací zóně. Míček letí vysokým obloukem, nejlépe až ke koncové čáře soupeřovy poloviny stolu. Lobová obrana je reakcí na tvrdé útočné údery, jimž není možné účinně čelit v blízké či střední hrací zóně.

13 - KONTRADRAJV 
Kontradrajv patří do kategorie protiútočných úderů, je nejčastější odpovědí na drajv soupeře. Lze jej hrát ve všech hracích zónách. V blízké hrací zóně je švih paže krátký, míček je zasažen v nejvyšším bodě dráhy letu po odskoku, někdy i o něco dříve. S narůstající vzdáleností od stolu se švih paže prodlužuje a k dotyku s míčkem dochází až v jeho sestupné dráze, ale ještě nad úrovní hrací plochy stolu. Kontradrajvy mohou mít slabou, střední i velkou sílu, obvykle se na slabý úder soupeře reaguje zvýšením tlaku, naopak proti prudkému úderu stačí nastavit pálku pod správným úhlem v protisměru, využít rychlosti soupeřova úderu a míček dobře nasměrovat.

14 - BLOKINK 
Blokink je protiútočným úderem, jednou ze základních možností jak se bránit soupeřovu topspinu. Při blokování musí mít pálka odpovídající sklon vůči ploše stolu. Měl by to být ostrý úhel, který se mění podle stupně rotace topspinu, v žádným případě by ale čepel pálky neměla být odklopena do kolmice nebo ještě více. Nápřah na blokink je krátký, při rychlých výměnách se střídáním bekhendu a forhendu ani není na velké přípravy na úder více času.

15 - KONTRATOPSPIN 
Jedná se o další protiútočný úder, kterým se hráč brání proti soupeřovu topspinu. Hrát se může ve střední nebo vzdálené hrací zóně (dlouhým švihem paže, v sestupné dráze letu míčku, někdy až pod úrovní hrací plochy stolu), ale v blízké hrací zóně a nad stolem (halfvolejem, do míčku v nejvyšším bodě dráhy letu). Při kontratopspinech je důležité míček na pálce podržet, procítit a následně ho doprovodit, sílu dávat úderu přiměřenou, ani neházet soupeřovi zpět "bochánky", ani se nesnažit přetlačit ho nekontrolovatelnou silou. Většinou se při kontratopspinech uděluje míčku kromě horní i boční rotace, dochází tak k pohledným úderovým výměnám, které si vyžadují využití celého hracího prostoru.